PŘEŽÍT →poprvé na lovu←

3. února 2011 v 20:11 | Prue |  Povídky
Přežít
Od ztráty domova jsem do úst ani sousto nevzala. Několikátý den již trpím hladem; při každém pohybu se mi svýjí břicho a niní vím, že nadešel ten čas.

Matka mě nestihla lovu naučit. Mé sestry a bratři se nasycení povalují na hoře Lit a nikdo se ani neobtěžuje mě, ubohého poločlověka, naučit zabít srnce či lišku.  Celé dny mám na ně takový vztek, že nebýt mé nevýhody, hrdlo bych jim rozsápala. Ale jsem zesláblá a na obrovské hroudy svalů bych si netroufla. Musím se vzchopit a chytit alespoň králíka, který pár metrů odemě vesele kroutí ocáskem a vyvaluje oči. V tom je má výhoda, narozdíl od jiných se MĚ malá stvoření nebojí. Teď jen musím přijít na to, jak se k němu přiblížit.

Nohy jsem se pokoušela klást těsně za sebe a ani na větvičku nešlápnout. Nepodařilo se mi to. Nešikovně jsem po pár krocích zakopla o kořen stromu a svalila se do lesního porostu. Za zády mi duněl odporný a posměšný štěkot, jak se ostatní posmívali mému umění a ve chvilce se vedle mě mihlo bílé tělo a za další chvíli se králík zmítal v tlamě bratra. Proč jsem se o to pokusila, nevím, ale najednou jsem s vyceněnými zuby vrčela a už v běhu jsem mu nadávala. Vždycky mým slovům rozuměli stejně, jako já jejich štěkotu. Zahrávala jsem si s ohněm, když jsem mu rvala mrtvého králíka z huby. Přešel do obraného postoje, nakrčil se ke skoku, hodil králíka pryč a než jsem se nadála, ležela jsem na zemi a jeho smradlavý dech mi ovýval obličej, až se mi všechny chlupy ježily. I přes všechno nebezpečí mě nejvíc štvalo, že se mi ti ostatní pořád smějí. Ve vrčení mého věznitele jsem rozeznala výhružku: "Jestli se ještě jednou pokusíš ublížit mě nebo jinému vlkovi, zabiju tě. Malá sestřičko." A pustil mě. Nečekala jsem až si to rozmyslí, běžela jsem stále dál, až mě něco udeřilo do hlavy. Pitomý králík; někdo ho po mě hodil. To si jako myslí, že nic nedokážu?

S pořádnou dávkou adrenalinu jsem zavětřila a ucitíla menší stádečko srnek, nevím jak daleko. Šla jsem po čichu, dokud jsem je neuviděla. Bylo jich pět a spokojeně pily z potoku. Nesmím udělat žádnou chybu. Našlapovala jsem opatrně a hlavně se dívala po kořenech. Vylezla jsem na strom, odkud byl skvělý výhled a čekala jsem ne vhodný okamžik ke skoku. Srnky byly nádherné, skoro mi jich bylo líto, ale měla jsem obrovský hlad. Jejich krky se ladně skláněly při pití a můj bystrý zrak spatřil příležitost. Nachystala jsem se ke skoku, roztáhla ruky a ladně jsem přistála nejvyšší z nich na krku. Pevně jsem se jí držela rukama a nohama. A v tu chvíli mi došla gantazie, adrenalin mizel a mě došlo, že dělám blbost. Ale bylo pozdě. Momentík mi stačil a hlad udělal své. Ležela jsem spolu se srnkou v prachu a jedla. Neobtěžovala jsem se si její maso uvařit nebo něco podobnéjo; od malička jsem se ládovala jen a jen sirovým masem. Na nic jiného siteda nevzpomínám. Tudíž nemám důvod chtít si ho vařit, příjde mi to odporné...

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama